Karel Kovář je český moderátor, autor a hlavně influencer nebo také jak on sám říká vlivník. Na sociálních sítích působí pod přezdívkou Kovy, se kterou vystupuje i na svém YouTube kanálu, kde je kousek od dosažení jednoho milionu odběratelů.
Ty jsi moderátor, autor, hudebník, nebojím se říct, že velká osobnost české YouTube scény a vždy vystupuješ pod přezdívkou Kovy, dalo by se tedy říct, že Kovy je už značka?
Je vtipné, že to začalo jako přezdívka na hokeji, potom to byla přezdívka, když jsem si zakládal účet na Minecraft, potom z toho byla přezdívka ve videích a teď je to prostě neodmyslitelná součást mé identity. Spousta lidí mě zná jenom jako Kovyho nebo mě oslovují jako Kovy. Jestli se z toho stala značka, svým způsobem asi ano, protože, jak jsem říkal, spousta lidí si pod tím rychle představí moji tvorbu, nebo také periodickou tabulku prvků, to se může stát, ale ano, do určité míry asi ano.
A přemýšlel jsi tedy někdy o tom, že bys Kovy zaregistroval jako značku?
Úplně ne a nevím, jestli by to šlo, když se jedná o obecné slovo. Asi ano, ale já jsem o tom nikdy nepřemýšlel.
Ty jsi kousek o dosažení jednoho miliónu odběratelů. To je obrovské číslo. Znamená to i obrovskou moc, nebo se dopad sociálních sítí přeceňuje?
Já si myslím, že všichni trochu zjišťujeme, jak zásadní ten dopad sociálních sítí je. V některých situacích ho možná máme tendenci trochu přeceňovat, v jiných možná ne. Co ale přeceňujeme určitě, je právě to číslo a ten počet odběratelů. Spousta těch účtů je již neaktivních, spousta je jich tam už dlouho, takže je to spíše taková pomyslná meta, než nějaký zásadní životní moment. Ale samozřejmě to pro mě symbolizuje i dlouhou cestu, která tomu předcházela. Hodně práce a také hodně radosti, které to doprovázelo a hodně lidí, kteří se na moje videa obracejí, ať už proto, že třeba chtějí trochu zlepšit den nebo se chtějí něco nového dozvědět. A to je samozřejmě velký závazek.
Takže jsi na jeden milión odběratelů nečekal, nečekal jsi na něj, jako že přijde nový začátek?
To už ne, já už jsem se odnaučil brát život jako sérii nějakých cílů, které si člověk odškrtává. Je možná dobré je tam jako někde tušit, ale rozhodně se neřídit jenom jimi. Takže se snažím co možná nejméně upínat právě na ta čísla, protože to někdy může být dobrý sluha, ale zlý pán. Je to pro mě spíše taková hezká třešnička na dortu a samozřejmě v mých začátcích úplně nepředstavitelné číslo, co se počtu odběratelů týče, ale asi nic, co bych si řekl, že bude definující životní moment. To asi ne.
Ty velmi často ve svých videích zpracováváš politiku a děláš si z ní částečně srandu. Vnímáš tedy politiku jako bizár, a nebo to děláš, protože to lidi baví?
Samozřejmě, že některá videa jsou o tom, že vyhledávám konkrétně ten politický bizár. Jiná videa jsou o tom, že se snažím popsat nějakou situaci. Co se dělo v Bělorusku, jak proběhl Brexit, co se děje
kolem slovenských voleb a myslím si, že ve všech těchto událostech se tomu bizáru úplně nejde vyhnout, protože tam vždy někde bude a myslím si, že je to i fajn, když můžeme i serióznější věci občas trochu odlehčit, protože jsme všichni jenom lidé a ne vždy se všechno povede. Někteří politici jsou tak odloučení od reality, že si ani neuvědomují, že produkují dost bizarní výstupy a někteří to naopak dělají naschvál, aby získali pozornost. Takže svým způsobem si myslím, že politici se sami s bizárem učí pracovat. Někteří jej využívají a někteří se ho snaží vyvarovat, ale neuvědomují si, že to někdy tak může působit. Někdy je to vyložené cíl, prozkoumat ho co nejvíce, jindy je to spíše zpestření jinak seriózního tématu.
Máš tedy nějakou hranici bizáru, za kterou bys už nešel?
Já se snažím nejít moc na ruku těm, kteří jej produkují naschvál, kteří cíleně produkují videa, u kterých vědí, že budou bizarní a dostanou se dále a reálně představují velmi toxické věci, velmi rozdělující názory a šíří je dále právě na základě toho, že vytvářejí vlastně takové líbivé trochu bizarní věci. Snažím se tedy tyto věci rozlišovat a nejlepší bizár je většinou ten, který vzniká neúmyslně.
Může být práce YouTubera stereotypní?
Může. Je dobré se snažit tomu stereotypu vyhýbat. Mně k tomu pomáhá třeba hodně experimentovat, zkoušet například nové formáty, postupy atd. Ale ano, může být. Myslím si, že stereotyp není úplně kamarád kreativity.
Ty jsi na DVTV po skočení rozhovoru s Dalajlámou řekl, že jsi nebyl spokojený. Tak jak s tou nespokojeností pracuješ?
Já to mám často. Skoro bych řekl, že u většiny rozhovorů, které udělám jsem na konci nespokojený, protože mám pocit, že jsme nezabrousili dostatečně hluboko. Ale učím se s tím pracovat jako s nějakou zpětnou vazbou. Říkám si, dobře, příště to zkusím udělat trochu jinak, příště se zkusím zaměřit trochu jiným způsobem. Rozhovor je neuvěřitelná chemie mezi tím, kdo se ptá, tím respondentem. Jak se Vám ho podaří uvolnit, v jaké přijde náladě, jestli se dostanete k těm tématům, jestli se otevře. Je to vždy něco, co se naplánovat nedá. A skoro bych řekl, že v každý den, během týdne by ten rozhovor mohl dopadnout úplně jinak. V pondělí jinak než v úterý, ve středu jinak než ve čtvrtek. Takže je možná dobré k nim přistupovat i takto. Tak, že je to prostě tandem. Někdy se Vám respondent otevřít nechce, někdy Vám nedává příliš odpovědí a jindy je to úplně naopak. Myslím si, že určitá nespokojenost patří k práci každého, kdo je na sebe tvrdý. A myslím si, že je důležité být na sebe tvrdý.
Ale není to tak, že bys po každém videu byl nespokojený a řekl bys: “To bych měl smazat.
Ne, je to většinou právě u těch rozhovorů, které si nejde hezky naplánovat a napsat. U videa si vše můžete hezky rozplánovat, napsat si scénář, nastříháte to tak, že jste spokojený, vydáte ho a je to super. Ale u rozhovoru je to vyloženě o tom, jak to plyne. Je to živý organismus, musíte naslouchat, doptávat se, zkoušet zaplout do některých témat možná často neplánovaně a vždy záleží, jak se to povede.
Já, jako Tvoje sledující mám pocit, že toho o Tobě docela dost vím. Třeba to ale vůbec není pravda. Tak by mě zajímalo, jestli máš nějakou hranici, za kterou nejdeš, a kolik toho, podotýkám o “Karlu Kovářovi” nevíme?
Já nesdílím rodinu, dlouho jsem si myslel, že nebudu sdílet vztah. A po nějaké době jsem si řekl, že v momentě, kdy je to něco, co je tak důležitá součást mého života a kdy je to zároveň vztah, který může být automaticky vnímaný nějakými stereotypy, některými lidmi možná jako méněcenná forma lásky, tak to je něco, co se vyplatí sdílet a ukazovat lidem. Ale myslím si, že je důležité mít nastavené hranice sdílení, a že je důležité mít některé věci jen pro sebe, že některé věci patří jen nám. A někdy máme prostě tendenci přemýšlet stylem, že když je nesdílíme, tak jako by se nestaly. To není úplně zdravé nastavení. Takže ano, je spousta věcí, které lidé nevědí, asi to nebudou žádné zásadní věci, ale je to proto, že já jsem se je rozhodl nesdílet a na to máme každý naštěstí právo. Takže určitě, mám nastavené hranice.
Jsme v centru Prahy, tak jaké místo tady v okolí máš nejraději?
Budu muset chvíli přemýšlet. Musím říct, že ta místa, která mám v centru rád se hodně proměnila, protože jsem tady v centru začal mít studio, když byl covid. Centrum vypadalo hodně jinak, než vypadá teď, takže některá místa, kam jsem chodil rád jsem přehodnotil. Musím říct, že mám obecně rád procházky centrem a mám rád starou Prahu. Velmi rád si zjišťuji, jak Praha vypadala před asanací, a jak se Praha měnila, co bylo zbourané, jak dříve vypadl prostor okolo naší kanceláře, když ještě nebyl Obecní dům. Co tam bylo a nebylo. Miluji tyto proměny času. Já Prahu miluji od malička a jsem velmi rád, že mohu tolik času trávit v centru, protože mně přijde kouzelné. Ale kdybych měl vypíchnout jen jedno místo?
Tak které bys nám třeba doporučil? Kde to člověk tolik nezná?
Já mám velmi rád například Týnskou uličku. Přijde mi taková magická a kouzelná, jak se nad níž tyčí ta věž. A co hodně lidí nezná? Myslím, že například okolí Anežského kláštera. Anežský klášter je nádherný, zahrady jsou krásné a uličky kolem, kdy řada z nich právě přežila tu asanaci v původní podobě, tak tam jsou krásná zákoutí. Stínadla například, je to trochu jako v Rychlých šípech.
Mám na tebe poslední otázku. Ty v popisu svého kanálu máš, že se snažíš kouzlit úsměvy. Tak kdo kouzlí úsměv na tváři Tobě?
Krásná otázka na závěr. Můj vztah, moje rodina a přátelé a psi.
Ty ale nemáš psa.?
Nemám psa, ale potkávám spoustu psů a musím se ptát a dovolovat se, jestli si můžu pohladit pejska, To mě vždy dramaticky zlepší náladu. Potom dobrý humor a když vidím, že je někdo excelentní v tom, co dělá a baví ho to a naplňuje ho to. To mě těší vždycky.
A Tebe to baví a naplňuje Tě to, co děláš?
Pořád, a proto to dělám.
Děkuju za rozhovor.
Já taky děkuju, mimochodem skvělý rozhovor!
Natálie Č. III.A
